Host: Ondřej Kotrč. Výstavu uvede Jiří Ptáček.

Petr Dub programově pracuje s nabouráváním představ a vnímání klasických atributů malířské práce:
média závěsného obrazu, jeho formátu, plochy a instalačních možností.

Vernisáž se uskuteční v pondělí 24. května od 18.00 hodin.

Malíř, sochař a tvůrce prostorových instalací, jehož tvorba nemá v domácím prostředí ani předchůdce a ani následovníky, se zabývá jevovými průniky malby a objektu..

Vernisáž se uskuteční ve středu 21. dubna od 18.00 hodin.

Ondřej Maleček absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (u P. Nešlehy a S. Diviše). Vzhledem ke svému předchozímu studiu (PF UK – obor český jazyk, výtvarná výchova, DAMU – obor scénografie) má blízko k literatuře, především ke klasikům českého romantismu a románového místopisu (K.H. Mácha, K.Klostermann). Neoromantické ohlasy tvoří podstatnou součást jeho malířské poetiky.

Melancholická přírodní zákoutí (cesty, údolí), opuštěná místa (pole, mýtiny) či dramaticky působící scenérie (noční lesy, skalní útvary) odlehčuje osobitým naivizujícím tvaroslovím. Měkká stylizace, která navozuje dojem zvětšených deníkových kreseb, směřuje k ironické distanci vůči atributům pomíjivosti (smrt, lebka, kosti), spásy (kříž, tvář, světci) či národní svébytnosti a identity (lev, prapor, vlajka). Maleček otupuje vyostřené, zraňující hroty romantické nespoutanosti, nesmiřitelnosti a revolty, aby vše přeměnil v baladistické, hořce úsměvné pohádky, které se ale nezříkají ani temných hlubin, z nichž čerpají. Jsou to legendy-poselství o místě, kde autor žije, o prostoru, který sdílí, o identitě, snech, nenaplněných tužbách i smíření. Na jeho obrazech se zjevují noční hvozdy, ostře zalomené horské cesty, dramatická oblaka, můry, pavouci a dravci, čarovné byliny i mystické houby. Z heraldických zvířat se stávají hrozivá totemická monstra nebo naopak absurdní oživlé karikatury vyslané do prostoru (dvouocasý lev). V cyklu Vlajky se Maleček vyrovnává s problematikou vymezovaného teritoria. Na „obrazy-prapory“ umisťuje nalezené předměty, přírodniny, klíčové krajinné prvky, ale i ustálené, konvenční symboly (lebka se zkříženými hnáty, duha, nápisová páska). Vše je tu však významově rozvolněno a odhmotněno. Z vyhraněného nacionalismu 19.století se stává přátelská táborová hra v kulisách kulturní krajiny, tajemné v její tušené skutečné paměti. Prožitý, historicky nezávazný de-kontext místa.

Vernisáž se uskuteční v pondělí 22. března od 18.00 hodin.

Pro práci Andrey Štekrové je příznačný princip zkoumání prostoru prostřednictvím intervencí do stávajících struktur – ať už ve volném městském prostředí nebo v interiéru.

Pro tento přístup je příkladným objekt, který autorka realizovala v rámci vlastního kurátorského projektu Imitace míst, který byl volnou součástí letošní brněnské přehlídky Sochy v ulicích / Brno Art Open 2009 pořádané Domem umění. Štekrové objekt s názvem Pravý/Nepravý byl tvarově a povrchově autentickým prodloužením – jakýmsi přídavkem / přílepkem – nefunkční kašny s figurální sochou Vincenta Makovského před Domem umění. „Imitace místa“ znamenala imitaci vizuálních parametrů kamenných obkladů, která jsou ve své nefunkčnosti a estetické fádnosti pro kolemjdoucí vlastně neviditelné. V tomto ohledu má tato intervence také sociokulturní přesah, dílo totiž neupozorňuje na sebe sama, jako na okolní tvarové vzorce v jejich dobové stylové a urbanistické koncepci. (Včetně architektonických stereotypů v rámci umísťování sochařských děl do veřejného prostoru.)

Site specific objekt Pravý/Nepravý představuje v pořadí druhý projekt Andrey Šterové dekonstruující stávající architekturu. V roce 2008 vytvořila obdobně koncipovanou práci Zpřítomnění na sympoziu v Dolních Kounicích pod kurátorským vedení Petra Veselého.

Také v galerii Půda autorka připravila instalaci, která reaguje na dispozici a konstrukci výstavního prostoru. Trámoví, schody a žebřík, které jsou výraznými identifikačními prvky půdního prostoru, využívá jako východiska pro rozvíjení jejich tvarové kompozice. Subtilním rozvinutím jejich běžných forem prostřednictvím doplňování dalších součástí diváka nenápadně uvádí do jiného prostoru, jehož proměna není na první pohled zřejmá, je však o to působivější. Site-specific projekty Andrey Štekrové představují jakési sochařské intermédium, v němž je provázána architektura, socha s konceptuálními přesahy k sociokulturnímu rámci. Oproti autorům pracujícím s obdobnými východisky (např. Dominik Lang nebo Pavla Sceranková) se Andrea Šterková intenzivněji odkazuje ke stávajícím prostorovým dispozicím, které neokázale někdy až neznatelně akcentuje – zvýznamňuje.

Andrea Štekrová, *1977 Most (CZE), absolventka Fakulty umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Katedra užitého umění, ateliér Sklo (doc. Ilja Bílek) a ateliér Přírodní materiály (prof. Jaroslav Prášil) a Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně, Ateliér sochařství II. (prof. Jan Ambrůz); působí jako umělkyně a nezávislá kurátorka.

ukázka prací | facebook

Vernisáž se uskuteční ve čtvrtek 12. listopadu od 18.00 hodin.

Studenti ateliéru monumentální tvorby J.Příhody
Klára Jirková, Janek Rous, Anna Hulačová, Viktor Takáč, Jana Doležalová
se poprvé představí v Galerii Půda v Jihlavě.

Kurátor: Michala Butková

Vernisáž se uskuteční ve čtvrtek 1. října od 18.00 hodin.

Omlouváme se návštěvníkům, výstava byla po domluvě s autorkou zrušena.
Děkujeme za pochopení.

Tereza Damcová (1977) je nedávnou absolventkou ateliéru grafiky Margity Titlové-Ylovsky brněnské FaVU VUT. V galerii Půda se představí průřezem své tvorby z posledních několika let a to převážně kresbami a ilustracemi. V celé její tvorbě se opakovaně vynořuje postava Bubačky, která je autorčinou průvodkyní fantaskním světem. Její krajiny se vyznačují spoustou pitoreskních detailů, které jsou pravděpodobně ovlivněny studiem grafických technik. Přesto však je hlavním vyjadřovacím prostředkem Terezy Damcové malba, kresba, video a performance. Damcová se s figurkou Bubačky ztotožňuje natolik, že v její roli vystupuje i ve svých performancích s experimentálním hudebním projektem Mateřídouška.

http://www.muteme.cz/bubacka/text.html
http://www.materidouska.muteme.cz

Vernisáž výstavy studentů ATELIÉRU KERAMIKY A PORCELÁNU VŠUP Praha se uskuteční ve čtvrtek 14. května v 18.00 hodin.

Michal Kalhous je spjat s generací fotografů devadesátých let, který využívá fotografii osobitým způsobem k vyjádření vlastních pocitů.

Michal Kalhous vystaví v galerii Půda cyklus fotografií, kde se zabývá stejným tématem jako ve své dizertační práci. Jedná se o téma, které považuje za intenzivnější, a které znamenalo přehodnocení dosavadních životních postojů a rolí.

Citace z dizertační práce, Mgr. Michal Kalhous:

Tématem má být mé rodičovství, má rodina a nelze jinak samozřejmě i má identita. Být rodičem by možná mohlo být nejkrásnější umění, které stejně jako jiná umění také otevírá svět a dává všem zúčastněným plně pocítit úžas  z bytí. Děti tento úžas plně žijí a my jako ti druzí se snad rozvzpomenem. Připravíme se o své iluze nejen o sobě, kterým je každodenní svět banalitou, deprimujícím vězením a necháme se  někdy i vytrhnout z dosavadního režimu svého vnitřního života, v němž skutečnou pravdu nahradila vlastní propaganda, kterou sami o sobě potlačujeme vše co se nám na nás nelíbí  (proto nám možná vadí třeba i některé naše fotografie), často máme tyto své iluze rádi  víc než samu pravdu. Naše dítě nám ale nastaví to správné zrcadlo.
Další zásadní změnou, která se ve mně udála je nové vnímání dimenze času. Ze sebe jako jsoucna izolovaného v čase jsem se stal představitelem generace a zjistil, že čas nemusí běžet jen lineárně, ale může být i otevřený, plný překvapení a svobodné a volné existence, můžeme v něm volně plout nebo se vznášet. Zjistil jsem, že je důležité cenit pomalost a být trpělivý, což může být i jeden ze způsobů jak mít rád. S tím vším je samozřejmě třeba vzdát se svého dosavadního rytmu a respektovat tento nový rytmus – rytmus dítěte.

Vše bylo možná již rečeno, ale vždy je třeba, vše znovuzapočít v životě i v živlu myšlení-vizuálním umění. (Vždy jsem byl spíš něco jako Číňan, který myslí více v obrazech než ve slovech.)
Výsledkem mé práce by měly být fotografie, ve kterých věci běžného života nabývají symbolický význam. Doufám, že výsledek bude extrakce zkušenosti v zachycené situaci, což význam fotografie posune od jednotlivého k obecnému a z fotografií budou cítit pochybnosti, překvapení, smutek, klid, únava, chvíle nudy,  chvíle radosti i štěstí. Záměrem je ukázat obyčejný život z nejméně skandální stránky a zároveň i hledání plnosti obrazové komunikace. Jde vlastně tak trochu o mapování rodičovství jako duchovní cesty – sledu zkušeností, které odhalují hluboký smysl života potvrzovaného smrtí, která je pro mne nyní také mnohem jasnější a intenzivnější.
Ještě jednou zásadní otázkou bych se chtěl v této své práci věnované rodičovství zabývat a tou je otázka rolí a nemyslím jen role profesní, které často přijímáme za své tak, že je žijeme více než sebe, abychom nezklamali společenská očekávání a ve společnosti tak nečinili zmatek. Samozřejmě hlavně mi jde o naše role matky a otce, zda právě společenské bariéry mezi nimi jsou či nejsou umělé a zda jsou tyto role (kromě rození a kojení) zaměnitelné nebo, což z toho vyplývá, zda by nestačilo být jen rodič.

Michal Kalhous
*1967 ve Valašském Meziříčí

studia:
1990–1995 Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
1985–1990 Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
samostatné výstavy (výběr):
2007 Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem
2005 Atrium Pražákova paláce, Moravská galerie, Brno
2004 Galerie Fiducia, Ostrava
2004 Dům umění, České Budějovice
2003 Divadlo hudby Olomouc, Olomouc
2002–2003 Galerie Václava Špály, Praha
2000 Galerie 761, Ostrava
2000 Dům U rudého vola, Brno
1999 Alliance Francaise d‘Ostrava, Ostrava
1999 Galerie MXM, Praha
1998 Výstava v tramvaji č. 5, Olomouc
1998 Roxy, festival Akční Praha, Praha
1997 Galerie – kavárna Velryba, Praha
1996 Galerie Fiducia, Ostrava
1995 Divadlo hudby v Olomouci, Olomouc

Socialistický kulturák stojící ve středomořské industriální krajině
porostlé pichlavým plevelem, v popředí ropné jezírko,
ke kterému se přichází napojit fluorescentní srnka.
Toto je jeden z námětů, které můžeme spatřit v obrazech Petra Tejkala. Za poněkud schizofrenním výjevem se však překvapivě skrývá pořádek a řád.

Petr Tejkal si předem vymezuje hranice svého zkoumání. Toto se projevuje výhradním zájmem o malbu. Snaží se o jakési zobecnění. Syntetické barvy a spreje Petr Tejkal nepoužívá z touhy po experimentu, ale aby se co nejtěsněji přiblížil zobrazované realitě, nebo naopak aby pomocí tohoto materiálu vytvořil co možná nejsyrovější prostor (umělou krajinu). Ve starším cyklu obrazů padajících regálů, z plechovek vytéká skutečný normovaný email. Prostor a plechovky však stále drží obrazy v iluzivním rámci. Převržený regál je zachycen v momentě, kdy je jasné, že spadne.

Napětí v obrazech způsobuje zastavený čas. Stejně tak krajiny nezvratně změněné civilizací nejsou tolik apokalyptickými vizemi zkázy, jako spíše novou realitou. Panelák je v obrazech nově vzniklým nerostem, do kterého se zakusuje zub času stejně jako do okolní přírody. Petr Tejkal je totiž „darwinista“, který věří, že lidské produkty jsou součástí přírody, rostou. Růst ve smyslu neustálého, třeba i zdánlivě zvráceného vývoje je obsažen ve všech jeho obrazech. Například talíře, které „ozdobil“ motivy staveb zotavoven, hotelů a továren namísto motivů lidových, poukazují na výše zmíněnou tezi. Dříve mohl být na talíři namalován čáp, poté čáp sedící na komíně a nyní jen tovární komín.

A proto na hodinách za vycpanou lasičkou na pozvánce není ani pozdě ani brzo,
prostě je…

Udělat výstavu Václavovi Girsovi bylo opravdu potěšením.
Václavových obrazů jsem si poprvé všimla, když byl na stáži na VŠUP v ateliéru Jiřího Davida, kde vystavoval soubor obrazů punkových kapel. Obrazy mě přesvědčily volnou expresivní a velice bezprostřední malbou a také svým humorem.


Dozvěděla jsem se, že Václav studuje u Vladimíra Skrepla na AVU a jen tak někde nevystavuje. Poté bylo pro mě vždy občerstvením se někde setkat s jeho obrazy. Po několika letech přijel do galerie Půda s výstavou „Hygiena nižší střední třídy“ a vystavil zde několik obrazů (Zeď, O červené karkulce a další…). V té době již Girsa ukončil studium na AVU souborem 22 velkoformátových pláten (cca 165 x 215 cm) malovaných převážně akrylem na šepsované plátno bez rámů. Tématem se staly Girsovy spolužačky z ateliéru. S každou z nich strávil jeden týden a jako reflexe pobytu s nimi vznikla tato série obrazů.
Je vidět, že se nebojí experimentu a dlouze nepřemýšlí nad tím, co by měl malovat. Například s Alicí Hilmarovou začali pracovat na společném obrazu tak, že Václav namaloval obraz, který Alice neviděla. Ten potom zakryli lepící páskou, zatřeli černou barvou a přes ní malovala další obraz Alice. Po dokončení chtěli pásku sundat a zjistit, zda tyto dva obrazy fungují dohromady. To se do dneška nestalo. Jako reakce na pobyt s Alicí vznikl další obraz na motivy Josefa Lady, který můžeme vidět na této výstavě. Po škole Girsa cestuje a vzniká série obrazů z Argentiny a Nového Zélandu. Jsou to opět velkoformátová plátna, záznamy, deníky z cest, postřehy. Nebojí se používat rozmáchlá gesta, pastózní vrstvy, streatartové nápisy, vysvětlivky, detaily rostlin, hub ani vložených interaktivních věciček, které v obrazu najdete jakoby náhodou (např. Where is Kiwi ). Girsa opravdu maluje všechno, nebojí se odvážných kombinací technik, stále víc a víc se snaží překročit malbu a posunout své obrazy směrem k objektu. I přesto mezi jeho obrazy najdete „klasické“ krajinky, zátiší, kočky, portréty, punk, ale také přísně geometrické abstrakce. Vše perfektně provedené s vyváženou kompozicí a malované s jasnou intuicí.

Když o Václavovi Girsovi přemýšlím, napadají mě tři věci: nevídaná upřímnost uměleckého projevu, neuvěřitelná pracovitost a s tím související velké zapálení pro malbu jako takovou. To vše dává dohromady velkou sbírku Girsových obrazů, čítajících několik stovek pláten, z nich většinu považuji za opravdu kvalitní, zábavné a hlavně původní. Necenzuruje se, ukáže vám vše co má, obrazy slabší, u kterých nikdy nepochopíte, proč je namaloval a obrazy nad kterými zůstanete stát a víte, že takhle má vypadat obraz!

TEXT: Lucie Berková, Denisa Krausová